Texty

25.12.2011

MULTIHRA

   Je to hodně stará hra. Hraje každý a hra je každý. Sám i dohromady. Každý má jednu bránu a jedno veliké hřiště. Míč je součástí hráče a zároveň vše je součástí všeho. Než se zapíská začátek, vybere si každý hráč zrcadla, která se rozestaví po hřišti. Písknutí bývá tak hlasité, že hráč zapomene na pravidla. Nepoznává zrcadla. Místo některých vidí spoluhráče, místo ostatních  protihráče. Nechápe smysl brány. Bere ji jako nepřátelskou branku. Míč vnímá odděleně a snaží se ho odkopávat. Stále střílí. Někdy vedle. Někdy se trefí do brány. První gól, druhý, třetí …. Po každém gólu má sice radost, ale po chvíli je opět nespokojený. Tak střílí znovu a znovu, doufajíc, že další gól už mu přinese to, co hledá. Po nějakém čase je rozmrzelý. Hledá viníka. Nadává na zrcadla. Nespokojený je i s bránou. Vymýšlí a nachází nové formy a koncepty gólů. Stále více hra-je mimo pravidla. Je nespokojený sám se sebou. Uvědomuje si ne-moc. Moc stále slábne, až umožní začátek nové hry.

  Postupně, když hraje hráč hru už po několikáté, uvědomuje si, že branka je jen jedna. Chápe, že jde o bránu. Poznává, že míč je Jeho součástí a že skrze Něj může pochopit to, co hledal. Vidí se a poznává ve všech zrcadlech. Prochází bránou. Probouzí se. Stále více se rozšiřuje. Probouzí se ve všem co je. Slyší poslední pochybovačnou otázku. Poslední odpověď neslyší. Je Jí(m).

  Čí(m)? Hrou  =o)

  A HRA JE JEDNA. HRAJE DNA. HRA JE DNA .

  (HRA JE-DNA MULTIDIMENZIONÁLNÍ  =o)

5. prosince 2011 

O boji

   V poslední době ke mne přichází stále častěji téma, že máme s tím či oným bojovat. Nenechat sebou manipulovat,  nenechat si s..´.t na hlavu atp. Nejsem si však jistý, zda je boj způsob jak dosáhnout vítězství. Asi je důležité co si pod tím slovem kdo představuje. Já boj vnímám jako přidávání závaží na tu stranu vah, kterou považuji za správnou. Což může být iluze. Která strana je vlastně správná? Navíc druhá strana může přidání závaží na "mé" straně brát jako výzvu k dlouhému seriálu přetahování, kdo má závaží víc. To může vést k tomu, že se váha po dlouhém boji, v němž se všichni bojí, nakonec rozsype, zkolabuje...

   Co s tím? Co třeba zkusit si představit, že jsme hrotem pro kyvadélko této váhy. Jedna strana jde občas dolů, druhá nahoru a my vše jen sledujeme. Neupřednostňujeme ani jednu misku. Obsah a ani množství na žádné z misek nás proto nečiní nešťastnými. Jsme střed váhy a víme, že prostě k výkyvům dochází. Nebojíme se jich. Uvědomujeme si, že levá i pravá miska k nám patří. Pociťujeme celistvost. Začínáme si sebe vážit. Postupně se dostáváme do jiné dimenze vážení. Stupnice mizí. Zjišťujeme, že dělení na pravou a levou misku je iluzorní. Při pohledu z opačné strany je totiž levá miska vpravo a pravá vlevo. Při pohledu z boku není patrné, která miska je pravá a která levá. Při pohledu ze spodu a z vrchu se jeví misky vždy v rovnováze…Ztrácí se tak lpění a hodnocení.

   Když ze svého středu vnímáme, že by naše kyvadélko mělo být v rovno-váze, z jedné z misek ubereme a (nebo?) na druhé straně něco přidáme. Vše činíme s Láskou, protože všechny části nás jsou váhou jednou.

   Pokud nedokážeme dát naše kyvadélko do rovnováhy, neváháme a přijmeme tuto skutečnost. Nejsme totiž jediná váha v pulsujícím vesmíru. Celá naše váha a mnoho dalších je možná na misce jiné, větší váhy a ta je možná na další míse ještě větší váhy ….   Ve smíru proto dovolíme, aby bylo učiněno to, co je třeba pro vyšší rovnováhu, do které patříme. Víme, že akceptováním této role „přijetí“ dosáhneme díky vyšší rovnováze i rovnováhu ve váze naší. V opačném případě bude docílení naší i vyšší rovnováhy trvat zbytečně dlouho.

20. listopadu 2011

     POZVÁNKA NA DUCHOVNÍ FESTIVAL