Text o Anglii
„Hra je naše práce“
je heslo, které vás přivítá na dětském oddělení jedné z anglických nemocnic. Toto prohlášení však není prohlášení dětí, ale nemocničního personálu. Je to překrásné vyjádření jeho vztahu k ošetřovaným dětem - sdělení, že v přístupu k dítěti se zde používá jeho způsob komunikace: hra.
V souvislosti s působením ve sdružení „Š - terapie“, které má za cíl posílit psychiku dětí hospitalizovaných v nemocnici, jsem dostal (a s radostí přijal) nabídku zúčastnit se týdenní studijní cesty do Anglie. Díky pražské Nadaci Klíček, která se již delší dobu věnuje problematice práce s dětmi v nemocnicích, jsem tak měl možnost poznat Velkou Británii z pohledu zajímavé, u nás teprve rodící se profese herní terapie. Anglické nemocnice na mne zapůsobily natolik, že jsem se rozhodl podělit se o střípky svého poznání i s čtenáři Hranického týdne.
Jak tedy vypadají? Budovy nemocnic jsou celkem běžné jako u nás. Patrná je zde velká snaha včlenit do systému budov co nejvíce zeleně, která člověka naladí vždy příjemně. Běžné jsou parky, přičemž raritou je park u nemocnice Great Ormond Street Children´s Hospital. Zde uprostřed Londýna jsou chovány nejrůznější domácí zvířata : kozy, vepřík, husy, kačeny, králíci, morčata atd. Park - farma je přístupný veřejnosti i malým pacientům ze zmíněné nemocnice.
Uvnitř nemocnic vás ve všech dětských odděleních upoutá široká paleta barev. Barevné jsou nejen obrázky a pomalované stěny, ale často jsou vyzdobené i stropy a podlahy. To vše je i perfektně účelné. Vyjdete - li z výtahu na poschodí s dětskými odděleními, např. v nemocnici St. Mary´s Hospital, neztratíte se. Ze vstupních informací víte, že vaše oddělení je „železniční“, a tak vás k němu dovedou obrázky vláčků a stopy kolejí jak na podlaze, tak i na stěnách. Podobné je to i u ostatních odděleních (lodní, silniční, letecké). Pomalované stropy se zavěšenými ozdobami a hračkami mají svůj obrovský význam zejména na jednotce intenzivní péče. Zde hledí oči dětí právě do stropu dlouhé hodiny, dny, týdny. Vynikající je proto nápad z Royal Hospital, kde mohou děti malovat na odnímatelné stropní kazety, z nichž si pak nechávají sestavit svoji stropní nástěnku.
Dobrou orientaci mezi personálem nemocnice vám umožňují na každém oddělení nástěnky s fotografiemi zaměstnanců oddělení se jménem a profesí. Nikdo z návštěvníků tak netápe, kdo je kdo. Zvláště sympatické jsou společné fotky celého personálu. Ty dávají rodičům i dětem příjemný pocit, že na oddělení pracuje pevný a přátelský tým.
Ve všech nemocnicích se chodí v botech (přitom je všude čisto). Běžné je také civilní oblečení celého nemocničního personálu. To působí ohromně ne-nemocničně a v dítěti se tak neozývá žádný reflex strachu z bílých plášťů. Zaměstnanci samozřejmě nosí na košilích připnuté visačky se jménem a profesí (např. ve tvaru zvířátka, podle kterého je pojmenováno jeho oddělení). V jiné nemocnici zase má každý z personálu běžnou košili s krátkým rukávem stejného střihu, ale různé barvy. Každá barva zde i pro dítě znamená určitou profesi, kterou lze zjistit z informačního „semaforu“ u vstupu na oddělení. Na košilích je navíc natištěno krásné logo nemocnice s něžným medvídkem.
Co musí dítě příjemně oslovit hned na začátku příchodu do nemocnice je herna. Ta nejlépe vybavená bývá proto na příjmu. Herny na jednotlivých odděleních jsou někde schválně zdobeny a vybaveny stejně, aby dítě, které přichází na jiné oddělení, mělo pocit něčeho známého. (Stále se uplatňuje rovnice : známé = bezpečné, neznámé = vyvolávající strach.) Obrovské množství hraček je zásluha převážně rodičů, kteří jsou v tomto směru pravděpodobně štědřejší, než u nás. V jedné z nemocnic řeší přebytek hraček tak, že je příležitostně prodávají . Peníze takto získané pak chodí děti s herními terapeuty utratit do cukráren a restaurací. Pravidelné výlety herních pracovníků s dětmi do města a okolí jsou v Anglii věcí zcela samozřejmou.
Herna v Royal Hospital má dokonce svého stálého čtyřnohého obyvatele. Je jím králík, který se v herně pohybuje volně a herní pracovníci jej berou i k dětem na pokoje. Účinek vztahu nemocných dětí s živým zvířetem není třeba asi komentovat. Častější zpestření poskytují ale jiná zvířátka - rybičky v nemocničních akváriích. (Jedno z akvárií bylo dokonce pro mobilnost umístěno na podvozku s kolečkami.)
Dalším milým momentem byly cedule. Smyslem textu cedule před hernou je prosba dětí zaměřená na dospělé, aby před vstupem do herny zvážili vážnost svých důvodů, kvůli kterým chtějí hru dětí přerušit. Na jiné krásné ceduli oznamuje zase personál: „Hra je naše práce !“ Další u WC se táže dětí: „Máš umyté ruce ? A má umyté ruce tvoje sestra a doktor?“ (Jak krásná rovnost v povinnostech a v přístupu k dítěti!)
Činnost v hernách je většinou obdobná jako v našich nemocnicích. Co je zde ale např. navíc a co je úžasné - práce s různou herní hmotou (mokrý a suchý písek, herní mouky, těsta ... dle libosti.) Písek se zde nosí v přenosném pískovišti a nikdo tu s přehnanou úzkostlivostí nenapomíná děti, aby neumazaly sebe (mají zástěry) či podlahu. (Je-li na oddělení nějaké zakazování, vždy je i s vysvětlením proč.)
Časté jsou i venkovní herny, které jsou opět vybaveny pro nejrůznější dětské radovánky a hry. Využívá se k tomu prostor, kde je alespoň trochu zeleně, ale i v nouzi s prostorem se nachází řešení - např. ve využití části střechy.
Pro zábavu (nejen rehabilitaci) slouží v některých nemocnicích bazény. Ty mohou navštěvovat pacienti s překvapivě širokým spektrem onemocnění. Další možností rozptýlení v jedné
z nemocnic je návštěva klauna (přímo na pokojích). Odreagovat se lze také na různých akcích v tzv. centru dětských aktivit. Programy zajišťují m.j. i kluby přátel příslušné nemocnice.
Zajímavé bylo objevení terapeutického centra při nemocnici Great Ormond Street, které nabízí různé přednášky, kurzy a rehabilitaci z oblasti akupunktury, rozličných druhů jógy (pro celou věkovou hranici), homeopatie, programy pro onkologicky nemocné, těhotné, nemocné s potížemi zad atp.
Kuriozitou této nemocnice je také vlastní rozhlasové studio s vysíláním po celé nemocnici. Do vysílání se může zapojit samozřejmě kdokoliv z nemocných. Vítána je zde zvláště potřeba nemocných podělit se o své problémy a ukázat druhým, že potíže na cestě za zdravím nemají jen oni sami.
K samotné práci herních pracovníků (terapeutů). Herní pracovníci působí asi ve 2/3 všech anglických nemocnic, přičemž na jednoho pracovníka připadá v průměru kolem 8-mi dětí. Tlak (někde více, někde méně úspěšný) je , aby herní pracovníci nespadali pod lékařské týmy oddělení, ale aby fungovali ve svých samostatných organizačních líniích . Herní terapeuti pak mají v některých nemocnicích, např. v Guy´s Hospital, navíc i povinnou specializaci (muzikoterapeut, aromaterapeut, arteterapeut, dramaterapeut atp.)
Herní pracovníci mají na starosti kromě běžného vyplňování volného času dětí i spoustu dalších aktivit. Mne osobně zaujaly nejvíce tyto tři náplně jejich práce:
Jednou z nich je seznamování dětí s nemocnicí ještě v době před jejich hospitalizací. Například v nemocnici Wexham Park Hospital dostávají děti pozvánku (psanou krásným dětským slohem - dle věku dítěte) k návštěvě nemocnice asi 1-2 dny před příjmem. Ukazuje se jim, kde si budou hrát, jaké hračky a hry budou mít k dispozici a s jakými lidmi a v jakém prostředí se ocitnou. K seznámení s režimem nemocnice slouží navíc i nemocnicí natočený videofilm.
Druhou prací, která mne velmi oslovila, jsou hry s dětmi již hospitalizovanými, zaměřené na sblížení dvou prostředí: nemocnice a domova. Jejich cílem je navodit mezi dítětem a personálem co nejpříjemnější atmosféru důvěry a spolupráce.
Třetí nejzajímavější činností herních terapeutů byla pro mne příprava dětí na jednotlivé lékařské zákroky a ošetření - od odběrů krve, trhání mandlí, cévkování až po magnetickou rezonanci. Vše se vhodně předvádí většinou na plyšových hračkách, aby dítě již předem vědělo, co ho čeká a nemělo tak z „neznámého“ strach. Forma práce se odvíjí podle věku dítěte a pokud rodiče odmítnou přípravu, neprovádí se. K přípravě se používají také obrázkové brožury. U nich je zajímavé, že z nich byly odstraněny texty. Důvodem byla hlavně skutečnost, že pracovník, který zákrok popisoval, mohl psaný text suše, bez většího přemýšlení a sledování reakcí dítěte, pouze přečíst. Z těch nejpropracovanějších se mi zdála příprava na magnetickou rezonanci. Ta spočívá v demonstraci na malém modelu, u něhož dítě samo zapíná a vypíná posun panáčka do tunelu a zpátky. Přitom se pouští z magnetofonu nahraný (strašlivý a hrozivý) zvuk tohoto zařízení. Nejdříve potichu a pak silněji, aby si na něj dítě zvyklo postupně. Jiná úžasná forma této přípravy dítěte na děsivý zvuk spočívá v tom, že ho dítěti popisují tak, jak byl popsán jiným dítětem. Krásně se tak při komunikaci s malým pacientem využívá „jeho“ jazyk - „jazyk dítěte“.
Snaha je zmírnit také obavy a strach dětí před operací. Již při přípravě na uspání si může dítě vybrat vůni masky. Nejoblíbenější hračku pak může dítě mít nejen na všech vyšetřeních, ale i při uspání před operací. Určená osoba z personálu přitom zajišťuje, aby mělo dítě hračku po operaci při sobě dřív, než se probudí. Dítě si tak může do poslední chvíle hrát a jeho pocit opuštěnosti a strachu se tím výrazně snižuje. Také rodič může být s dítětem až do úplného usnutí. Pokud dítě nechce, není nuceno k tomu, aby bylo uspáno v tzv. „andělíčku“. (Byť je jeho látka samozřejmě barevná a potištěna obrázky zvířátek atp.)
Jinou sympatickou metodu používají herní pracovníci u nekomunikujících dětí. Těmto dětem se ukazuje obrázek s různými výrazy tváře Myšáka a dítě volí tvář odpovídající jeho skutečnému stavu: nebolí, bolí trošku, bolí víc, bolí hodně, bolí strašně moc. Zvláštní je také nápad s vysvědčením, do kterého si děti nalepují obrázky za určité zásluhy: za statečnost při vyšetření, za dojezení jídla atp. (Neméně zajímavé by možná bylo vysvědčení pro druhou stranu - jak jsem byl spokojený s prací doktora, sestry, herního pracovníka, s jídlem ap.)
A co rodiče? Možnost jejich pobytu s dítětem v nemocnici je samozřejmá. Vztah mezi rodiči a personálem nemocnice je přitom buď formulován do smlouvy práv a povinností nebo se zakládá jen na nepsaných pravidlech běžných lidských vztahů. Rodiče mají k dispozici většinou kuchyň, někde i tzv. „tichý pokoj“. Ten je určen k relaxaci a odpočinku. Nezřídka může být s hospitalizovaným dítětem nejen rodič, ale i sourozenci. V případě nouze s prostorem na spaní, spí rodič na obyčejné madraci na zemi. Ta se pak přes den jednoduše opírá do kouta.
Nápomocni jsou rodičům nejen herní pracovníci, ale také sociální pracovníci. Ti mají síť svých služeb po celé Anglii. Jejich pomoc je významná zejména při zařazování dítěte zpět do běžného života nebo při poradenství ve vážnějších onemocněních .
V jedné z nemocnic je nabízena rodičům také telefonní překladatelská služba. Na telefon je tak připojen mezi rodičem a lékařem překladatel.
Rodičům často pomáhají ( a naopak ) sympatické kluby přátel příslušné nemocnice. Ty organizují různá setkání a akce, vydávají svůj informační tisk a vyvíjí další bohatou činnost. U jednotlivých nemocnic existují také i jejich nadace. Také zde mohou rodiče pomoci.
Mimořádným zážitkem, o kterém je třeba se ještě zmínit, bylo setkání s paní Peg Belsonovou v jedné z největších nemocnic Londýna v Chelsea Westminster Hospital. Starší, ale stále energická paní, zakládající členka původně rodičovské organizace na podporu hospitalizovaných dětí NAWCH ( dnes už ASC ), nás seznámila s historií nového přístupu k dětem ošetřovaných v nemocnicích. Počátečním cílem této organizace bylo nedělit děti v nemocnici od rodičů. To se prosazovalo velmi těžko, protože se jen obtížně dokazovalo, že trápení hospitalizovaných dětí je dáno nejen nemocí samotnou, ale i odloučením od rodiny. Dítě sice po čase vypadá, že si na nové prostředí zvyklo, ale přitom se problém často jen schovává do nitra dětské duše. Odtud se může v budoucnu kdykoliv ozvat a projevit v nejrůznější negativní formě. K tomuto původnímu cíli se pak časem přidávala problematika všech dalších nemedicínských aspektů působících na dítě v nemocnici.
Vše se zdá velmi prosté a samozřejmé: Dokázat naslouchat problémům a starostem dětí - i těm s nemocí zdánlivě nesouvisejícím (či také najít si čas naslouchat). Porozumět zjištěným trápením. Chtít a umět tyto problémy včas řešit. - To jsou tři body ochranného trojúhelníku nemocniční péče o děti, které jsem vypozoroval ve všech navštívených anglických nemocnicích. Kéž i u nás je přístup k dítěti (a nejen k tomu nemocnému) prozařován stále větší dávkou lásky, pochopení a soucítění s jeho způsobem vnímáním a s jeho potřebami.
Jiří Ondrušák
(Článek o cestě do Anglie byl otištěný v Hranickém týdnu 11.2.2000 a publikovaný v roce 2009 v Rukověti dramaterapie a teatroterapie Milana Valenty.)